Pilot Henry Burns byl tím nejlepším armádním pilotem, jaký se kdy
ve státě Arizona narodil. Právě vykonával cvičný let, když jeho radar začal
pípat. To se mu nezdálo. Teď měl být ve vzduchu sám a letěl nad armádním
územím. Pak si řekl, že nějaký vetřelec pravděpodobně narušil prostor.
Zamířil k bodu na radaru.
    „Volám věž, mám tu na radaru neznámé plavidlo nad kvadrantem beta
8, opakuji, mám tu neznámé plavidlo nad kvadrantem beta 8. Konec,“ řekl do
vysílačky.
    „Věž volá majora Burnse, vidíme ho taky. Zajistěte vetřelce a
eskortujte ho mimo náš vzdušný prostor,“ ozvalo se z vysílačky. Burns se
usmál, přece jen to nebude tak nudný den, jak se obával. K bodu mu zbývalo
jen pět kilometrů.
    Burns se podíval na radar. Bod se přibližoval, letěl taky dost
vysokou rychlostí. Dva kilometry. Bod zmizel! Pak ho najednou ozářilo světlo
a radar přestal pípat. Světlo prostupovalo celou kabinou.
    „Věž volá majora Burnse, sledovaný objekt zamířil k vám a pak se
ztratil.“
    „Do prdele, jistěže zmizel. Letí přímo vedle mně. Kurva, co to
je?“ zařval Burns.
    „Opakujte prosím.“
    „Kašlu na opakování. Letí to vedle mě,“ křičel do vysílačky
Burns. Pak se ozvalo: "Strašně se vrtí, tati, to nejde zaostřit. Radši
si vyfotíme něco jinýho." Světlo zmizelo.
    Andreas Hermann byl myslivec. Rád chodil v noci do lesa. Byl
tichý a pokud jste měli dobré vybavení, ještě hezčí než ve dne. Andreas měl
dobré vybavení, protože myslivost mu byla vším. Klopýtal směrem k lesu, když
si najednou všimnul zvláštní záře nad lesem. Ještě aby hořelo, napadlo jej a
utíkal směrem k záři. Potom uviděl mezi stromy jasné až pálivé světlo. Když
se přiblížil, zhaslo. Probudil se ráno, schoulený v klubíčku na zemi.
    Měl prapodivné vzpomínky. V hlavě mu utkvěla podivná záře.
    „Tak co, spokojení?“ zeptal se Jang.
    „Ano,“ řekli dvojhlasem Hon i Ji.
    „Ty zvířata jsou tak srandovní,“ zasmála se Ji.
    „Nemohli bychom si nějaké vzít domů?“ poprosil Hon.
    „Ani nápad. Víte, že jsem na ně alergický. A stejně se to nesmí,“
zamítl tuto myšlenku Jang. Chtělo se mu strašně kýchat, byl promoklý a těšil
se domů. "Čert vem tyhle rodinné podniky," pomyslel si. Ale už za tři dny
pošle děti k babičce a s Ran si udělají romantický víkend. Natáhnul se k
terminálu a přehodil na hyperprostorový pohon. Na obrazovce se naposled
otočila modrá planeta s nápisem ZOO.
            Epilog:
    "Pane Hermanne, my vám věříme."
    "Bylo to docela žluté, no, možná trochu do růžova a pak z toho
něco vylezlo. A dál už si to nepamatuju. Ale vsadil bych se, že to byli
mimozemšťani. Nenávidím je."
    "Jistě," řekl zřízenec v bílém plášti a šetrně odváděl pana
Hermanna k sanitce.
    "Ale já nejsem blázen," ohrazoval se myslivec.
    "Já vám opravdu věřím," řekl zřízence.
    A bylo to pravda - on jako krmič to musel vědět nejlíp,
myšlenkami ale byl už pryč z téhle planety smrdící jako, jako - hmm,
jako ZOO.