Oskar a kojot
        To vám povím, poslední dobou to začíná být vážný.
Jedu si takhle do školy autobusem a se mnou jede Oskar. Oskar nemá uši, ale
to mu vůbec nevadí. Zatvrzele sedí, i když okolo je spousta starých lidí,
kteří by si rádi taky sedli. Nejhorší je ale kojot, který žvýká tabák a
pokřikuje, že to snad nemůže ten řidič myslet vážně, proč jedeme po silnici,
že on to teda nemá zapotřebí. Oskar si zapálí cigaretu, ale sirku zahodí za
sebe a jedna paní, která držela na klíně košík s obědem, začne hořet. Ostatní
lidé ji vyhodí z okna, aby to vevnitř nesmrdělo. Na nohu se mi vysere kojot.
Radši nic neříkám, abych nebyl nařčen z toho, že utiskuju kojoty. Nenápadně
si otírám posranou botu o pleš pána, co sedí vedle mě a čte si pozpátku
talmud.
        Na další zastávce nastoupí tři štětky a začnou
nabízet své služby. S díky odmítám, ale Oskar si dá říct. Brzy však zjišťuje,
že zatímco kouřil, někam se mu ztratily nohy a vlastně všechno až po pupek.
V hádce, která vypukne, se ani nesnažím orientovat, vím jen, že se pořád
nemůže najít noha a ženská přirostlá ke stropu křičí, že nohu sežral kojot,
ale na ni že si nepřijde, protože ona všechno viděla dalekohledem. Kojot je
arogantní. Drbe se a žvýká tabák, plive okolo a pak sežere řidiče. Opouštím
autobus a do školy raději dojdu pěšky.
        A to nechtějte vědět, co se stalo mému kocourovi,
který jel vlakem.
        Z hlediska zákonů pravděpodobnosti to kolem nás
začíná pěkně zavánět.