ZOO


    Jang Dakata byl halvním manažerem firmy, která vyráběla elektrotechniku. Dnes mu začínala dvoutýdenní dovolená. Měl na ni právo, protože poslední dva roky chodil snad každý den do práce. Pak tu byly jeho děti. Moc si ho doma neužily. Jang měl dvě, osmiletého Hona a šestiletou Ji. Už alespoň půl roku jim sliboval, že spolu navštíví ZOO. Děti se těšily. On ani ne, už na škole neměl rád biologii a byl alergický na různá zvířata. Jenže jednou to dětem slíbil, tak by měl své slovo dodržet. Ráno dětem řekl, aby se připravily, že hned ráno pojedou. Jeho manželka Ran s nimi nechtěla. Jemu se taky nechtělo, ale lepší si to odbýt hned. Po snídani tedy všichni až na Ran nasedli do hypervznášedla a odstartovali. ZOO ani nebyla příliš daleko, vlastně na konci jejich okresu. To když se chtěli kdysi s Ran podívat na koncert Vesmírných vořešáků, to byla alespoň cesta! Polovina stopem, utratili všechny své úspory a to jen proto, aby nakonec zjistili, že koncert nebude, protože jeden z Vořešáku umřel na předávkování zubní pastou. Za třicet minut byli skoro na místě. Jang vypnul trysky a letěl dál jen setrvačností.
    „To je ZOO?“ zeptala se Ji ukázujíc z okýnka.
    „Ne, miláčku. Ale neboj, už brzo tam budeme,“ řekl Jang.
    „A jak to vlastně vypadá v ZOO ?“ zeptal se Hon.
    „Podobně jako u nás, ale není to ZOO jako máte v knížce - spíš se jedná o safari,“ řekl Jang.
    „To jsou tam zvířátka volně?“ ozvala se opět Ji.
    „Ano, je to šikovně zařízené. A už buďte ticho,“ odpověděl Jang. Pak dětem podsunul terminál palubního počítače.
    „Najděte si, co by vás nejvíc zajímalo,“ navrhl dětem Jang.

    Pilot Henry Burns byl tím nejlepším armádním pilotem, jaký se kdy ve státě Arizona narodil. Právě vykonával cvičný let, když jeho radar začal pípat. To se mu nezdálo. Teď měl být ve vzduchu sám a letěl nad armádním územím. Pak si řekl, že nějaký vetřelec pravděpodobně narušil prostor. Zamířil k bodu na radaru.
    „Volám věž, mám tu na radaru neznámé plavidlo nad kvadrantem beta 8, opakuji, mám tu neznámé plavidlo nad kvadrantem beta 8. Konec,“ řekl do vysílačky.
    „Věž volá majora Burnse, vidíme ho taky. Zajistěte vetřelce a eskortujte ho mimo náš vzdušný prostor,“ ozvalo se z vysílačky. Burns se usmál, přece jen to nebude tak nudný den, jak se obával. K bodu mu zbývalo jen pět kilometrů.
    Burns se podíval na radar. Bod se přibližoval, letěl taky dost vysokou rychlostí. Dva kilometry. Bod zmizel! Pak ho najednou ozářilo světlo a radar přestal pípat. Světlo prostupovalo celou kabinou.
    „Věž volá majora Burnse, sledovaný objekt zamířil k vám a pak se ztratil.“
    „Do prdele, jistěže zmizel. Letí přímo vedle mně. Kurva, co to je?“ zařval Burns.
    „Opakujte prosím.“
    „Kašlu na opakování. Letí to vedle mě,“ křičel do vysílačky Burns. Pak se ozvalo: "Strašně se vrtí, tati, to nejde zaostřit. Radši si vyfotíme něco jinýho." Světlo zmizelo.

    Andreas Hermann byl myslivec. Rád chodil v noci do lesa. Byl tichý a pokud jste měli dobré vybavení, ještě hezčí než ve dne. Andreas měl dobré vybavení, protože myslivost mu byla vším. Klopýtal směrem k lesu, když si najednou všimnul zvláštní záře nad lesem. Ještě aby hořelo, napadlo jej a utíkal směrem k záři. Potom uviděl mezi stromy jasné až pálivé světlo. Když se přiblížil, zhaslo. Probudil se ráno, schoulený v klubíčku na zemi.
    Měl prapodivné vzpomínky. V hlavě mu utkvěla podivná záře.

    „Tak co, spokojení?“ zeptal se Jang.
    „Ano,“ řekli dvojhlasem Hon i Ji.
    „Ty zvířata jsou tak srandovní,“ zasmála se Ji.
    „Nemohli bychom si nějaké vzít domů?“ poprosil Hon.
    „Ani nápad. Víte, že jsem na ně alergický. A stejně se to nesmí,“ zamítl tuto myšlenku Jang. Chtělo se mu strašně kýchat, byl promoklý a těšil se domů. "Čert vem tyhle rodinné podniky," pomyslel si. Ale už za tři dny pošle děti k babičce a s Ran si udělají romantický víkend. Natáhnul se k terminálu a přehodil na hyperprostorový pohon. Na obrazovce se naposled otočila modrá planeta s nápisem ZOO.

            Epilog:

    "Pane Hermanne, my vám věříme."
    "Bylo to docela žluté, no, možná trochu do růžova a pak z toho něco vylezlo. A dál už si to nepamatuju. Ale vsadil bych se, že to byli mimozemšťani. Nenávidím je."
    "Jistě," řekl zřízenec v bílém plášti a šetrně odváděl pana Hermanna k sanitce.
    "Ale já nejsem blázen," ohrazoval se myslivec.
    "Já vám opravdu věřím," řekl zřízence.
    A bylo to pravda - on jako krmič to musel vědět nejlíp, myšlenkami ale byl už pryč z téhle planety smrdící jako, jako - hmm, jako ZOO.

Kombajn & JaD