Justiční omyly


        Na Tovačevského bulváru jsem zahlédl Potočkina. Nevšiml si mne - byl jsem tomu rád, protože jsem mu dlužil přes dvě sta rublů. Rozloučil jsem se s Mokačovem a šel navštívit Ilju Goldberga. Na pohovce už ležela komise. Nezávazně jsme tlachali, když v tom přišel Potočkin a řekl: "Politici jsou svině." Komise si uhladila faldy, vstala z pohovky a Potočkina zastřelila. Byl jsem tomu rád, protože jsem mu dlužil přes dvě sta rublů. Načež se otevřelo okno a dovnitř vykoukl Potočkin řka: "Kdo chce kam, ten se směje naposled." Komise ho zastřelila, tentokrát už bez vstávání. Ilja přinesl vodku a tak jsme se všichni (až na Potočkina, ten byl zastřelen - čemuž jsem byl rád, protože jsem mu dlužil přes dvě sta rublů) napili. Ilja zavřel okno a vyndali jsme šproty. V tom rána, strašné kvantum kouře, div že jsme se nezadusili a ona to z kamen leze Potočkinova sestra, ať jí dáme šproty, že nám bude po vůli. To se ví, že kam Potočkin nemůže, tam nastrčí bábu - komise ji ovšem zakroutila krkem. Dojedli jsme a zapálili si. Byl tam celou dobu také Boris Ivanovič, který neměl sice tabák, ale byl to jeho byt, tak jsme mu dali alespoň přivonět. Boris Ivanovič se ale začal svlékat a my jsme viděli, že je to vlastně skutečný Potočkin a předtím to byl Boris Ivanovič, koho komise zastřelila.
        Tomu jsem nebyl vůbec rád, protože Potočkinovi jsem dlužil přes dvě sta rublů a místo něj zastřelili Borise Ivanoviče.
        No, a tak je tomu u nás s justičními omyly.

        Inspirace: Daniil Charms

MM