Justiční omyly
        Na Tovačevského bulváru jsem zahlédl Potočkina.
Nevšiml si mne - byl jsem tomu rád, protože jsem mu dlužil přes dvě sta
rublů. Rozloučil jsem se s Mokačovem a šel navštívit Ilju Goldberga. Na
pohovce už ležela komise. Nezávazně jsme tlachali, když v tom přišel
Potočkin a řekl: "Politici jsou svině." Komise si uhladila faldy, vstala
z pohovky a Potočkina zastřelila. Byl jsem tomu rád, protože jsem mu dlužil
přes dvě sta rublů. Načež se otevřelo okno a dovnitř vykoukl Potočkin řka:
"Kdo chce kam, ten se směje naposled." Komise ho zastřelila, tentokrát už
bez vstávání. Ilja přinesl vodku a tak jsme se všichni (až na Potočkina,
ten byl zastřelen - čemuž jsem byl rád, protože jsem mu dlužil přes dvě sta
rublů) napili. Ilja zavřel okno a vyndali jsme šproty. V tom rána, strašné
kvantum kouře, div že jsme se nezadusili a ona to z kamen leze Potočkinova
sestra, ať jí dáme šproty, že nám bude po vůli. To se ví, že kam Potočkin
nemůže, tam nastrčí bábu - komise ji ovšem zakroutila krkem. Dojedli jsme
a zapálili si. Byl tam celou dobu také Boris Ivanovič, který neměl sice
tabák, ale byl to jeho byt, tak jsme mu dali alespoň přivonět. Boris Ivanovič
se ale začal svlékat a my jsme viděli, že je to vlastně skutečný Potočkin a
předtím to byl Boris Ivanovič, koho komise zastřelila.
        Tomu jsem nebyl vůbec rád, protože Potočkinovi jsem
dlužil přes dvě sta rublů a místo něj zastřelili Borise Ivanoviče.
        No, a tak je tomu u nás s justičními omyly.
        Inspirace:
Daniil Charms