Odnaučil jsem se milovat krásno
a od té doby jsem šťastným člověkem.
Miluji zlobu, nenávist, ne však nízkost.
Synonymem nenávisti je dokonalost.
Nic v životě nemá smysl.
Život je chaotická změť událostí bez vnitřní logiky.
Žádná jistota v životě ti nestojí za lásku.
Láska je ve své vnitřní podstatě odporná.
Je totiž zraňující.
A právě proto po ní všichni toužíme.
Randes vous krys.
Ta chvíle.
Půlnoci.
Dnes narodil se!
Ave Satanis!
Právě jsem tě stvořil milovaná sestřičko.
Vdechl jsem ti život a přece nejsem Bůh.
Nebo snad proto.
Já tě určitě po celý život postrádal.
Teď však s Tebou mluvím a Ty mi dodáváš sílu.
Jsi krásná a zároveň odporná.
Jsi zvrhlá a přitom cudná.
Jsi jenom zatracená představa ospalého mozku.
Ale ano, můžeš mě hladit, jen se nedotýkej vlasů.
Ne...
Ticho.
To ticho.
Mě zabíjí.
***
Nebe bylo tiché.
Tiché a zlé.
Shrben tíhou let pod bezcitem kráčel bard.
Prameny zaseté před mnoha lety.
Svůj strach skryl za nenávist.
Svůj cit za strach.
Nekonečným kruhem opět zpět.
Však najdou se i v temných koutech věci nečekané.
Tak i zde.
Ona byla dokonalá.
Ve své nenávisti a on stále doufal.
***
Mám strach.
Bojím se her.
Vždyť dlouho si už hráli.
Co když je teď ale na řadě on?
Prosím řekni mi to.
Já to neudělal nikdy.
Poniž se k němu.
Buď shovívavá.
Já nikdy nebyl.
***
Nepoznal samotu.
Byl stále s ní.
Samota.
Dokázal to.
Překonal svět i sebe.
Na dosah ruky.
A slova se stala písní.
Dlouhou a krásnou ve své ohavnosti.
Bard pěl své requiem.
Jen pro ni.
***
Ano. Ty už musíš.
Víš.
Má strach.
Blázen.
Bojí se o sebe.
Satan uvězněný v ráji.
Na dosah.
A přece tak vzdálený.
Prosím.
Zapřísahá tě.
***
Je snad láska určena i poutníkům?
Dopěl svůj nekrolog.
Položil svoji největší otázku.
Nemohl dál.
Dohnal svůj vlastní stín.
Zbylo snad trochu lásky i pro mne?
Pohled očí šelmy.
A odpověď.
Ano i tebe nenávidím.
Poslední píseň zněla stále dál.
Mrtvé rty, sic sevřené, však krásu zahubit nelze.
***
Stále mlčíš.
Jsi mrtvá.
ÓDanna S. Gollei 1997
Věnováno mé múze, která mne vrátila.
Díky.