Tak jsme zase o pár měsíců starší a chytřejší /důchodci trpící alzheimrovou
chorobou naopak blbější/ a opět chodíme zvesela do školy.
Hmmm, znovu.
A opět chodíme do školy. Já do té svojí poslední školy nastoupil v červenci.
Možná si klepete na čelo a říkáte, kde je asi tak o prázdninách otevřená
škola. Kdekoliv, protože se jedná o autoškolu. Na mém případě je zcela
jasně vidět, že pokud začne člověk dělat něco nového, má najednou spoustu
problémů, o kterých neměl nikdy ani tušení. Jóó, to já si taky říkal:
Svezu se vlakem, autobusem nebo MHD, mě se pravidla silničního provozu
netýkají." Pak jsem se učil dávat přednost zprava, testy, nezbytné jízdy a
myslel si, že se to snad nikdy nenaučím. No, po čase to přece jen do té hlavy
vlezlo, ale dalo to zabrat.
Co mě však od té doby až dodnes udivuje, je chování některých řidičů.
Za svoji poměrně krátkou dobu ježdění, která zatím proběhla výhradně v autě
s písmenem L na střeše /celkem asi 28 vyučovacích hodin, necelý 1 den na
silnici/, jsem již mohl být účastníkem dvou dopravních nehod. Možná se teď
pousmějete a řeknete si, že by mě na ty silnice neměli pouštět. Problém je
v tom, že já bych tyto nehody nezavinil.
Poprvé, to jsem tak uměl zařadit třetí rychlostní stupeň, jsem stál na
křižovatce. Měl jsem vjíždět na hlavní silnici. Ke mně se blížilo jen z
jedné strany auto, které dávalo znamení o směru jízdy. Vypadalo to, že
odbočuje přesně tam, kde stojím. Fajn, myslel jsem si - budeme se míjet. To
si myslel i instruktor a řekl mi, abych vjel na hlavní silnici. Pak jsem ale
přece jen přibrzdil. Instruktor se pak jak ve snu díval na auto, které nám
projelo před očima a zabočilo až v další zatáčce. V případě, že bych se
zachoval podle platných předpisů, byl by to boční střet a řidič by to
pravděpodobně napálil přímo do míst, kde jsem seděl. Tehdy, mi začalo být
jasné, že majiteli řidičáku jde doslova o život a to často ze strany jiných
majitelů řidičkých průkazů.
O pár dní později jsem se setkal s jiným typem řidičů. S těmi, jemž se říká
sebevrazi. Označení není moc přesné, protože často kvůli nim zemřou i jiné
osoby, nebo dokonce JEN jiné osoby. Stalo se to v málo přehledném místě, kde
u silnice rostou stromy. Vozovka je trochu užší, výhled žádný a v blízkosti
několik křižovatek /příjezd z Padochova do Ivančic/. Tentokrát jsem za
volantem neseděl já, ale má spolužačka. Míjeli jsme se s bílou škodovkou a
v té chvíli se za námi vyřítil jeden sebevrah na kole /v místech, kde není
moc vidět, ani když před sebou nikoho nemáte/. Instruktor stočil volant
doprava a dupl na brzdu. Tím sebevrahovi zachránil život, málem za cenu
srážky se stromem. Zůstává mi nicméně dodnes záhadou, jak nás vůbec mohl
v takové rychlosti objíždět, když jsme jeli asi 30 - 40 kilometrovou
rychlostí /čekala nás křižovatka/...
Pak existují ještě lidé, kteří předjíždí i v případě, že jedu kolem
šedesátky a měl bych jet míň, protože vozovka je tak na čtyřicítku,
předjíždějí přes plnou čáru, zapomínají zapnout blinkry, nedávají přednost
zprava. Když si pomyslím, že se všemi těmito vyjmenovanými lidmi jsem se
setkal během mých prvních 21 hodin za volantem, začínám se bát, co mě čeká,
až začnu jezdit denně. Já osobně takovým sebevrahům a rádoby řidičům říkám
hovada. Jenže když se rozhlídnu po silnicích, neznačených hlavně v obcích,
pak mám dojem, že je těch hovad nějak moc. Skoro tak polovina. A pak po
někom chtějte, aby si udělal řidičák a jezdil každý den. Vždyť tentokrát
nejde jen o hubu, ale na českých a moravských silnicích jde často o život...