A já hodnotil, jako už mnohokrát, všechny uplynulé roky. Asi jsem hledal smíření. Sám se sebou nebo se životem. Co já vím s čím?! Nevěděl jsem, nakolik se mnou zabývá vesmír, ale stejně jsem míval nutkání vše mu vysvětlit. Tušil jsem odedávna, že nejsem úplně psychicky v pořádku. Kdysi to byla náladovost, ale pak jsem prožil postupný skutečný rozštěp osobnosti. To je ale již za mnou. Ti dva ve mně se pobili. Vyhrál jsem.
          Ale ještě předtím jsem dokončil projekt Bublifuk. Nepracoval jsem pro nějakou vládu, ale pro MIP (Most Important People). Dokonce jsem k nim patřil. Viděli, že svět, ať už byl stvořen kýmkoliv, se svému tvůrci vymkl z rukou. A logická reakce bude, že si to nenechá líbit. Ať už J-h-v nebo Matka příroda. A tito lidé se vzepřeli Osudu. Osudu, který jim chystal smrt a hodlal dát šanci lumíkům nebo, kdyby to padlo, hovniválům. A proto vznikl projekt Bublifuk, který měl zachránit všechny důležité na Zemi. Pro každého z oněch vyvolených byly vytvořeny “bubliny“, které existovaly mimo vesmír pouze využitím principů pravděpodobnosti. A až bude Bůh zase spát, vrátí se - nebo taky ne. A já byl bublinářem, vlastně ti dva ve mně. Lidé věděli, jak na tom jsem, ale bylo jim jedno, jak bude dosaženo cíle, a proto mne nechali být. A já (my) jsem byl génius. Už jsem věděl, jak na finty s velkými pojmy jako zuber-integ-gil-tence, ne-zmrd-tel-most nebo vládni časo-proseru. Každému jsem vyrobil jeho soukromý ráj.
          Ale kdesi jsem měl schovanou skutečnou matrici, pravé tvary budoucna, a do té jsem vryl každému peklo. Jediný hřích je neodpustitelný - být bohem. Tehdy jsem nosil krásný plášť a na něm stálo: není spravedlnost, jsme jen MY. Ostatní se smáli, mysleli tím MY i sebe - a doplatili na to. Byli jsme Bůh. Já a já. A při posledním soudu jsme odeslali všechny MIP do pekla - věčného ohně zatracení - bez ohledu na to, jestli si to zasloužili. Osud horší než smrt, protože umřít nemohli - alespoň několik miliónů let. Zůstali jsme v prázdném ráji. Zemřeli jsme. A teď já, první člověk, sedávám na terase a pozoruji obzor. Čekám osamělého poutníka - ženu. Svou matku a svou první družku. Kvetoucí šeřík mi říká, že už se blíží, ale já se cítím ještě víc sám. Ve svém vlastním pekle - Ráji.
          Přede mnou se otevírá nový svět.