Učitel nebo bankéř?


          Opět nám skončil jeden školní rok. Ne, nechci opakovat fakta již mnohokrát vyslovená; že učitelům klesají reálné mzdy, nepřímo úměrně tomu rostou jejich úvazky, v důsledku stárnutí populace se základní a střední školy pomalu vylidňují a naopak poptávka po vysokých školách mnohonásobně převyšuje kapacitu fakult. Tímto jsem se zdaleka nedotknul všech bolavých míst našeho školství. Ani to nemám v úmyslu. Chci se zamyslet nad prestiží učitelského povolání a vztahem naší společnosti ke vzdělání.

          Jak si naše společnost váží učitelů a obecně lidí vzdělaných? Musíme si přiznat, že příliš slavné to není. Bráno z pohledu nedávné minulosti, jde o jev pochopitelný. Čtyřicet let bylo národu zdůrazňováno, že „opravdu pracuje jenom ten, kdo se umaže.“ Podle tohoto kritéria byla jednotlivá povolání finančně ohodnocována. V žádném případě nechci tvrdit, že dnes by tomu mělo být naopak, že manuální práce je podřadná, to vůbec ne a žádný skutečně vzdělaný a rozumný člověk si něco takového nemůže ani myslet. Intelektuálně pracující však mají tu nevýhodu, že jejich výkon lze mnohdy posoudit až s mnohaletým zpožděním. U pedagogické profese to platí dvojnásob.

          Co udělala polistopadová politická reprezentace pro zvýšení prestiže učitelů? Od roku 1992 nám bylo rétorikou podobnou minulému režimu podsouváno, že elitou společnosti jsou bankéři a podnikatelé. Nikoliv náhodou, ale zcela záměrně, bývalá vládní koalice opomíjela učitele, lékaře, vědce a umělce, protože "nevytváří zisk". Tímto viděním světa se však "pravicová vláda" ztotožnila s marxistickým učením o základně a nadstavbě. Zisk, který vytváří tato odvětví, je dlouhodobý a penězi těžko ocenitelný, z hlediska krátkodobých ekonomických cílů neperspektivní. Pět let tu vládlo tvrzení, že nejdůležitější je finanční zisk, že vzdělání, morálka, kultura (ta obzvlášť) a ekologie tvoří jakýsi luxus, pro život nedůležitý. Je nedůstojné, že toto podvědomí vládlo v rodné zemi Jana Ámose Komenského.

          Mnoho chyb a přehmatů bych pravicové vládě odpustil. Neměla to skutečně lehké. Měnila po desítky let zaběhnutou strukturu totalitního státu na strukturu státu demokratického. Co jí však odpustit nelze, je programové přehlížení humanitních složek společnosti.

          Pokud příští vláda nezmění své priority a nezačne svojí praktickou politikou ukazovat občanům, že učitelé a vědci jsou minimálně rovnoceni s bankéři, budou se pracovníci těchto profesí pomalu propadat na společenské dno. A to přece civilizovaný stát nemůže dopustit. Nebo by alespoň neměl.

          Opět nám skončil jeden školní rok. Bylo by dobré, kdyby se nad problémy našich pedagogů zamyslel také někdo povolanější než jeden student na prázdninách.

Lukáš Karnet