P. P. U.
       Milý čtenářstvo, jednou se to prostě stát muselo. Sám jsem nevěděl kdy, ale nebylo úniku. Ano, je to tak: Napsal jsem článek o kapele P.P.U., neboli celým názvem The Plastic People of the Universe. Jakkoli je zmiňovaný soubor v poslední době zprofanovaný, stejně to musím napsat, protože, jak možná někdo může usoudit z mých článků z minulých čísel FÓBIÍ, tuhle kapelu sem poslouchal uš dávno předtím a téhle současné zprofanovanosti vděčím vlastně za to, že jsem se dostal na koncert, který by snad jinak ani nebyl, a viděl tedy Plastiky na živo. Tento článek bude vlastně jakousi minireportáží z tohoto koncertu.
       Koncert se udál v Brně, na Musilce. V Brně jenom jednou, v Praze (Akropolis) asi stokrát nebo co, což považuju za trestuhodnou nespravedlnost, protože Praha si mohla Plastiků užít ještě za totáče, a co dělala? H...o! Koncert se uďál 12. listopadu 1997. Začal asi ve čtvrt na devět večer. K Musilce sem přišel asi ve tři čtvrtě na šestou. Spatřil sem zástup velikej, an stojí před vokýnkem zavřený ještě pokladní budky. Zeptal sem se na něco jako: "Boudo, budko, kdo f tobě přebývá a kolik za to vlastně chtěji?!" "Sto pade!", odpověděl jakýsi mlaďýk z davu. Poněvadž sem příslušný obnos měl díky mnohadenního odříkání si bídys a alkoholu náhodou u sebe, spořádaně sem se zařadil do tý frontý.
       Čekání bylo nesmírně nudné. Nemohl jsem se ani posilovat tekutým chlebem z blízkého hostince jako všichni ostatní čekající, neb jsem jako na potvoru čekal sám a jakmile bych byl odběhl za onou libou vůní, zpátky na své místo bych se už nikdy nebyl dostal.
       Dvě bývalé, nyní už plešaté máničky blízko mne si navíc vyčerpávajícím způsobem povídaly o stavbě domu, o betonu, šamotu a svářečských nástrojích. Nemusím doufám zvlášť popisovat, jak jsem z toho byl na mrtvici. V sedum nula pět se zástup dal velmi, zdůrazňuji velmi pomalu do pohybu. Za mnou se mezitím vytvořila fronta asi tak stejně dlouhá jako přede mnou, z čehož vyplývá, že se fronta nezkracovala, ale prodlužovala. Byly to nervy, protože se nevědělo, kolik je lístků. Občas se ozývaly výkřiky jako "Posledních 100 lístků!", "Ne, já sem byl před váma!", "Ne, tam sem lechtivá!" atd. No, nebudu to prodlužovat: Koupil jsem slavnostně přdposlední (!!!) lístek. Omámen jsem se odebral do sálu. Koupil jsem si na uklidnění dvě piva, abych příjemně prožil sedě na podlaze a srkaje pivo, tu asi tak půlhodinku do začátku koncertu.
       V osum patnáct se z reproduktorů začal ozývat podivný rachot a hromové zvuky. Po několika minutách této kakofonie přišli na pódium P.P.U. ve složení Mejla Hlavsa - basa, Jiří Kabeš (Kába) - elektrická viola, Vratislav Brabenec - ságo, Jan Brabec - bicí a Pepa Janíček - varhany. Tato plastická sestava byla ještě obohacena o Ducháčkova kytaristu Karafiáta, který hrál překvapivě na kytaru. Začali "klasikou" Podivuhodný mandarin s textem osvědčeného Egona Bondyho. Texty Bondyho se objevovaly poměrně často napříč celým koncertem, poskládaným převážně ze starších skladeb. Bylo slyšet například Zácpu, Prší prší prší, Magické noci a mnoho dalších "anti-hitů".
       Atmosféra byla dobrá, žádný kouře (až na Mejlovo cigáro), žádný ohně, jen pomalý barevný světla. Ale BEZ OHŇÚ JE přece UNDERGROUND! Magor přišel pozdě a kapelu představil až uprostřed koncertu. Na konci vytleskával spolu s ostatníma přídavky a vodhazoval vod sebe mladý hezký holky, který na něj porád lezly. Kába už hrozil smyčcem, ale přídavky se hrály, dokonce i Muchomůrky bílé. Po koncertě zakoupil jsem u přecpaného baru nějaké alkoholické nápoje. Po jejich zkonzumování pořídil jsem si eště pohlednici P.P.U. a shledav, že skutečnost existence pouhých 2.50 Kč uvnitř mé kapsy mi zabraňuje nákupu dalšího pitiva, vyžebral jsem autogram od Káby a odebral se směrem k domovu.
Sgt. Swettr