Vaření je koníčkem nejednoho z nás. S trochou nadsázky lze říci, že kulinářství se stalo novým náboženstvím lidstva. Ostatně pokud se v běžném jazyce řekne "Číňan" nebo "Ital" většině lidí se v podvědomí automaticky vybaví restaurace s příslušnou národní kuchyní.

Zatímco dobré jídlo se stabilně těší vysoké popularitě, o politice platí pravý opak. Oblíbenost pravicových i levicových politiků je dle výzkumů veřejného mínění trvale nízká. Pravděpodobně by našim vládním či parlamentním představitelům pomohlo, kdyby čas od času přišli do televizního studia nejen mluvit, ale i něco chutného uvařit.

Roztomilá je představa jindy nudného P. Pitharta v kuchařské čepici radícího hospodyňkám, kterak připravit nedělní pudink nebo exministr Vodička rozjímající, kolik cibule je třeba přidat do námořnického guláše. Flamendrům by D. Kroupa mohl poradit, jak připravit správnou "filosofskou topinku".

Politici oplývající socialním cítěním by svým chudším spoluobčanům mohli zase sdělit pár receptů na levné a přitom chutné pokrmy - třeba v kuchyňce autobusu Zemák by se snad ledacos našlo...

A ti, kteří nemají k vaření vztah, by alespoň mohli za asistence Přemka Podlahy svým voličům poradit se stavbou krmítka či opravou sekačky na trávu.

Petr Kolman