Inkvizice


Té noci seděl ctihodný otec Pablo Christiani spolu s neméně ctihodným Juanem de Stradem a Diegem Dionem nad sklenkami vína. Díky průběhu posledních soudních procesů měli mizernou náladu, umocňovanou navíc nevyspáním a lezavým chladem, který v místnosti panoval.

(Pocity tepla a zimy jsou velmi subjektivní. Závisí na termoregulačních dějích, které v těle probíhají. Bylo dokázáno, že vyrovnaný člověk vyzařuje daleko více tepla, než člověk ve stavu výše popsaném.)

Ani jeden z nich však netoužil někoho zavolat, aby přinesl pánvici s řeřavým dřevěným uhlím. Raději dýchali pod límce svých bílých sutan a mleli rukama.

Měsíc stoupal stále výš a výš a dole v zahradě řvaly kočky rozkoší. Ačkoli takové milié jednoho nutí podezírat ctěné muže z nekalých piklů (čehož si ve své roztržitosti nestačili všimnout), jde jen o nevinné setkání přátel.

Ti pánové jsou přátelé. Ano. Nejsou to společné zájmy, co je stmeluje. Dobře vědí, že si už tak jako tak nemohou navzájem překážet. Stokrát si mohou myslet o tom druhém, že mu může políbit pr---. Nejsou tak neinteligentní, aby si nedokázali spočítat, že je lepší táhnout spolu, než se na stará kolena mezi sebou ňafat.

K čemu mít víc nepřátel, než je nutné? Čas postupně spojuje i velmi rozdílné povahy. A proč se občas vzájemně neutěšit v nepříjemném povolání? Nepříjemné povolání, jen co je pravda. Být soudcem inkvizice není med. Pohříchu není. Čarodejnice, kacíři, moriskové (to jsou pokřtění Mauři, kteří se sotva dovedou pokřižovat), marani (to jsou pro změnu pokřtění Židé) a potom třeba prznitelé pacholat. Devadesát procent se přiznává na mučidlech a devětadevadesát procent se závažně provinilo... při notné dávce fantazie. Divte se, že to zanechává trvalé následky.

Pravidelné deprese, někdy potřebu alkoholu. U někoho. Každý má sám sebe plné zuby, nejradši by se neviděl, takže tohle sezení je tak maximum, co ještě snese. Milosrdný spánek v temnotě cely nemusí přijít, jako mnohokrát. Pak nezbývá než šmudlit růženec a čekat na ráno.

Nejzamračenější je Christiani. Ostatní ho už natolik znali, aby alespoň přibližně věděli, co se s ním děje. Jak Strado, tak Dion nemohli necítit nad deprimovaným bratrem jistou převahu. Přesto si však zřetelně uvědomovali, že ani oni nejsou se svým svědomím vyrovnáni.

Ovšem bezpochyby mají ke vstupu do věčné blaženosti určité předpoklady, které Pablovi nade vše pochybnosti chybí. A Pablo to ví. Ví to lépe než kdokoliv jiný a vždycky znovu bývá upřímně udiven svou bezmocí to změnit. Tahle bezmoc ho trápí víc než cokoliv jiného.

Strado si protáhl klouby a zarupalo to, jako kdybys louskal ořechy. "Zatracený revma!" zahalekal, vědom si přítomnosti tématu, kterého se lze chytnout. Dion místo odpovědi protáhl hřbet a ozval se zvuk, připomímající lámání suchých klůcků. Christiani notně zazíval.

Diegu Dionovi je teprve osmačtyřicet a přesto na tom není se zdravím o moc líp než jeho starší kolegové. Oknem se nesl zpěv oplzlé písničky, navážející se do tribunálu a končící slovy:

"A ty, co dneska souděj směle, ty pudou taky do prdele."

Vzápětí bylo slyšet, jak nějaký podomek vychrstl na pěvce obsah nočníku. "Má recht," ucedil mezi zuby Christiani. Dion se zřetelně ošil. Pohoršeně se ohlížel, hledaje pomoc u Juana de Strado, který mu ji však očividně nehodlal poskytnout.

"Má. Taky nedopadne nejlíp." A obrátil do sebe zbytek sklenice. "Bude to jenom spravedlivé," dodal Dion a zkušeným zrakem se rozhlédl, jestli někdo neposlouchá. Nic. Mezi keři se mrouskaly kočky.

"Kdo asi půjde první?" chechtal se Christiani, zjevně pod parou. "Dion má Eleonoru, ty účty s kdekým." Sebe nepočítal. Třeba se dovíme proč. "Diego je na tom nejlíp. Aspoň něco užije." Dion infantilně zčervenal a sežďuchl hlavu mezi ramena. Jeho společníci se v duchu pousmáli: Dionovi pořád ještě nedošlo, že za porušování celibátu mu nikdo nic neudělá. Nadřízené spíš bude zajímat, kde na to bere... A to už bude problém.

Začalo pršet. První kapky dopadaly na střechu kláštera a máčely podlahu pod oknem. "Začíná pršet, bude čistší vzduch," podotkl Christiani. "Čistota," povzdychl si Strado a upřel na Pabla zpod kartáčovitého obočí svoje černé oči, "jakobych už nevěděl, co to je. Pro nás nebude čistší vzduch. Nebude čistoty." Nono! Strado, mluvíš hodně pateticky. Že by na tebe, zatímco jsem nedávala pozor, začal taky působit alkohol?! "Víš, Pablo, kdysi jsem se učil německy. Němci mají jedno dobré přísloví:

Dem Rein ist alles rein, dem Schwein ist alles schwein.

A cítíš ty ještě něco rein?" Christian se podrbal za uchem a opáčil: "A co je schwein?" Strado si pohladil vystouplé klouby a zeptal se: "Co smí být schwein? A je ti něco schwein?" "Ani Rein, ani Schwein. Co my vlastně jsme?" "Domini canes, příteli." Otec Christiani mlčel a kreslil prstem po stole jakési pomyslné litery. Diego Dion mlčel rovněž a držel si hlavu v dlaních. Juan de Strado se usmíval.

Vysmíval se svým řádovým bratřím krutě a sadisticky. Čím se tedy lišila jejich smrdící, štiplavá zbabělost od té jeho? Byl to tedy spíše sadomasochismus.

Dion se styděl. Styděl se za svoji do očí mlátící neschopnost. Věděl, co si o něm ti dva myslí a styděl se za to, že se stydí. Styděl se za to, že se bojí. A styděl se před Bohem za to, že sedí před dvěma kolegy - napůl kacíři a stydí se s nimi nesouhlasit. Balvanovitý Dion jako vtělení studu. (Myšlení toho, kdo je - nebo by chtěl být - stále ještě užaslý, když vidí vycházet slunce. Poklekat před dílem stvoření, rosou na růžích, mraveništi a černými bezy.)

Ale viděl už umírat lidi, které odsoudil. Myšlení toho, kdo v nejvyšší nouzi prohledal herbáře a vynašel prostředek, jehož složení ani způsob užití nebudu vypisovat (netoužím se vystavit trestnímu stíhání za šíření toxikomanie) a uplatňoval vynález znovu a znovu, aby mohl vyjít na soudcovskou tribunu.

Proč ale odbočovat? Proč očerňovat nebohé otce a přivádět tak čtenáře na scestí? Jen ať se laskavý čtenář namáhá a pokusí se přijít taky na něco sám. Pokud ne, má smůlu. Hrdinové tohoto příběhu ji měli taky. Jenže u nich by to pochopení mělo klíčový význam. Ostatně, nesuďme je.

Španělsko oněch neveselých let reconquisty nebylo místem, kde se bere ohled na morálku. Neboli čas i prostor pracovali proti nim.

"Řekni mi, člověče, stal by ses soudcem, kdybys byl věděl, co to obnáší?" zeptal se Christiani Juana. "To nejde brát takhle. Podívej se, já a Diego jsme byli odmalička vedeni k povolání, jaké vykonáváme. Život byl naplánovaný předem. Všichni jsme šli po té dané cestě a vůbec nás nenapadlo proč. Dělalo nám to radost. Takže jsme s radostí přijali i toto povolání a než jsme se nadáli, spadla klec." "Hm," děl Christiani. Víc dodávat nemusel. Jediný z trojice měl i jinou možnost. Kdyby byl jednou jednal jinak, teď by tu neseděl. Byl by v Holandsku. Nebo v Lübecku, nebo v Praze. A kodví, možná by byl tam, kde stejně bude, za rok nebo za deset let. Tak co získal?

Tehdy měl taky na zádech o pár křížků míň a znal svoje možnosti uplatnění. Stát se obchodníkem a sedmkrát do týdne se bát rabování, kdyby přišly nepokoje, to ho nelákalo. Takže absolvoval kurs rabínské školy (nebo celou, to se dneska neví) a pak co nejrychleji změnil stranu.

Z upřímného přesvědčení nebo bez něj, to ať si každý vybere. Důsledky byly stejné. Byl čím byl. Záleží na tom? Rozdíl mezi ním a jeho společníky byl všeho všudy v tom, že když ráno po takovém sedánku pojídal kyselé zelí, mohl si na sebe aspoň od plic zanadávat. Takový Dion nikomu spílat nemohl.

Instinkt vede každého k uplatnění. Jenom si někdy trochu splete cestu.

"Vzdal bych se úřadu, kdybych jen trochu mohl. Ale..." Strado se odmlčel. Dnes by to byla sebevražda. Jen úplný blázen se vzdá dobrovolně těch trosek moci, které mu ještě zbyly. Diego i Pablo to věděli víc než dobře. Nemusel jim nic vysvětlovat.

"Bůh by nás měl milovat. Za to, co jsme pro jeho církev udělali." Pablo blýskl očima. "Kupodivu, " zamyslel se Juan de Strado, "je to jediné, čemu z toho pořád ještě nerozumím. Měl by v tom tyjátru držet hlavní roli, ale nikde ho nevidím." "A taky to jediné, co mě drží na nohou," dodal. "Ty si myslíš, že ON tomu rozumí?" zeptal se Christiani. "Tak kdo tedy?" "Toť otázkou."

Není to dobrý závěr. Dobrovolně se přiznávám a stydím se. Něco se mělo stát, jsem si toho vědoma. Cokoliv. Měly se objevit fantastické bytosti, nebo nějaká další osoba, která zdarma dodá řešení. Prostě Něco.

Nic takového se nestalo. Podnapilí duchovní se ráno probudili z opičky. V zahradě byla zplozena nová kočičí generace. Dva roky nato Pablo Christiani za nevyjasněných okolností zemřel.

Zpět