Šťastnou cestu...
![]() |
Poslední mince s hlasitým cinkotem zapadla kamsi do hlubokých útrob
stroje. Rozsvícené nápisy "DO PATNÁCTI KILOMETRŮ" a "ZPÁTEČNĺ"
na mě vesele poblikávají. Slyším známé chrrrrr chrrrrr chrrrr tiskárny.
Mé oči s očekáváním spočinou na efektně osvětleném okénku....
Nic. Počáteční údiv vystřídá chladné uvažování. Připomínám si základní pravidla
pro obdobné situace. |
Nepanikař. Klidně si bouchni. Nebouchej vztekle. Bouchej s citem. Dobře mířená rána všechno řeší.
Bum.
Nic.
Neztrácej naději. Bouchni víc.
Bum.
Nic.
Nevadí, že se na tebe dívají.
Bum.
Nic.
Poznávám, že jindy účinná metoda tentokrát selhala. Co naplat, musím přivolat
odbornou pomoc. Opatrně se rozhlížím po pátém nástupišti. Vyhlížím známé
modré obleky... á, tamhle jeden jde. Nasadím zoufalý úsměv.
"Dobrý den, prosím vás..."
Vždycky jsem si myslel, že České dráhy nezaměstnávají neslyšící. Tenhle
jím nepochybně byl. Nevadí, stojím na strategickém místě. Totiž před závodní
jídelnou. S blaženým úsměvem se od ní právě blíží další modrá uniforma.
Zkouším hodně zoufalý škleb. "Dobrý den, prosím vás, vhodil jsem požadovaný
obnos do výdejního automatu, avšak ten mi nevydal jízdenku."
"Né?"
Že bych se vyjádřil málo jasně? "Asi se to tam nějak zaseklo,"
pokouším se o jednodušší vysvětlení. "No, já tomu teda nerozumím,"
svěřuje se mi a dělá přesně to, co jsem předtím dělal i já: Bum.
Zajímavé. Totéž zkouší i další dva mnou odchycení železničáři. Bum. Bum.
Nic, nic. Prostě nic. Opravil jsem si jeden z mých mylných předpokladů.
Vůbec nestojím na strategickém místě. Zaměstnanci ČD, vyrušeni na cestě
z oběda, se vůbec nehodlají zabývat takovými banálními záležitostmi jako
je nespokojený cestující.
Opět jsem osaměl. Ptám se na radu samotného automatu. Pozorně čtu všechny
nápisy. Konečně jsem narazil na ten pravý: `Reklamace u hlavní pokladny'.
Přesouvám se tedy k hlavní pokladně. Cestou přemýšlím o smyslu života a
o tom, jaké mám štěstí, že mi vlak jede až za hodinu a padesát minut. Schvácen
jsem se přišoural k hlavní pokladně. Paní pokladní mi radostně sdělila,
že ona automatům nerozumí a že jejich reklamaci nevyřizuje. Zeptal jsem
se, kdo tedy reklamaci automatů vyřizuje. Laskavě se uvolila mi ještě poradit,
ať to zkusím v reklamačním oddělení.
Našel jsem reklamační oddělení. Našel jsem taky cedulku s nápisem POLEDNĺ
PŘESTÁVKA. Obojí, čirou náhodou, na stejném místě. Čekám, až skončí polední
přestávka. Přemýšlím o smyslu života a neužitečnosti světa. Deset vteřin
před koncem polední přestávky jsem stál v pozoru před okýnkem. Pomalu odpočítávám:
pět, čtyři, tři, dva, jedna,.. Opravdu jsem byl tak naivní? Ještě čtvrt
hodiny se nic neděje. Pozor... přichází paní. Ano, opravdu přichází paní
a otevírá zevnitř okénko oddělení reklamací. "Dobrý den, prosím vás,
já jsem vhodil do automatu požadovaný obnos..."
"Ona je ještě na obědě," přerušila mě paní z reklamační.
"Kdo?" nechápal jsem.
"No ta paní, která rozumí automatům," vysvětlila mi reklamačka
a zabouchla okénko. Vzápětí jej otevřela a dodala: "Má červený elasťáky.
Určitě ji potkáte." Bum. Jdu zpátky na páté nástupiště, přičemž přemýšlím
o smyslu života, neužitečnosti světa a paní v červených elasťákách. Posledně
jmenovanou jsem nepotkal. Stojím před "svým" automatem a sleduji
dveře jídelny... ...a červené elastické kalhoty, které se z nich vynořily
o deset minut později. "Dobrý den," zdravím dnes snad už podesáté.
Uvědomuji si rozpor mezi tím, co říkám a tím, co si myslím. Celým Českým
dráhám dnes přeji v hloubi duše den co nejhorší. "Vy jste paní z oddělení
reklamací, která rozumí automatům?"
"Jo. Co má bejt?"
"Vhodil jsem do automatu požadovaný obnos, avšak on mi nevydal jízdenku..."
Svou říkanku znám již dokonale. Paní v červených elasťákách se zamyslela.
Překvapilo mne, že si nešla bouchnout. Místo toho mi sdělila, že má klíč
od automatu v oddělení reklamací. Ať tu prý počkám, že se za chvíli vrátí.
Čekám na pátém nástupišti a přemýšlím o smyslu života, neužitečnosti světa,
paní v červených elasťákách a zlých snech. Do odjezdu vlaku zbývá půl hodiny.
Čekám, čekám a čekám. Marně vyhlížím červené elasťáky. Místo toho přichází
jiná paní a vhazuje do automatu své těžce vydělané peníze. Poslední mince
s hlasitým cinkotem zapadá kamsi do hlubokých útrob stroje. Rozsvícené
nápisy na nás vesele poblikávají. Slyšíme známé chrrrrr chrrrrr chrrrr
tiskárny. Do efektně osvětleného okénka padá pás asi osmi jízdenek. Společně
s paní si rozdělujeme ty své. Ona si bere poslední, já odkudsi z prostředka.
Společně politujeme plátce zbylých lístků a paní nasedá do vlaku. Já ještě
chvíli čekám na paní v červených elastických kalhotách.
Dnes už tak naivní nejsem.
Stále bych tam totiž čekal.
Jakákoliv podobnost postav uvedených v tomto příběhu s postavami žijícími kolem nás není ani trochu náhodná.
Kuba Marek © BAF&COMP , 1997