Alfons jde na ryby
Jednoho dne se Alfons probudí, sedne ke stolu, aby se najedl a přemýšlí jen tak o nesmrtelnosti chrousta, když mu najednou probleskne hlavou myšlenka a řekne si: "Půjdu na ryby." Cestou se staví pro pár kamarádů a jak tak jdou kolem řeky, uvidí osamělou loďku plující po proudu. To se ví, každý se rozběhl a skočil do vody, aby právě on a ne někdo jiný dostal loďku, ale jak už to tak bývá: když do vody naskákali všichni, aby ji získali, loďka se převrhla a potopila. "Co teď," říkali si všichni, "sám loďku z řeky nikdo sám nedostane." Proto se uradili a sepsali smlouvu, na které stálo: My, Franta, Pepa, Josef, Alfons, Tonda a Lojza spolu vylovíme loď za těchto podmínek: každý den, kdy se půjde na ryby, se každý může svést na lodi a vždy po hodině se budeme střídat a to tolikrát, aby se každý svezl stejně dlouho jako všichni ostatní.
Potom loďku vylovili a odnesli ji k rybníku. Když tam přišli, počal si každý chystat svoje nádobíčko: vždyť víte, všechny ty pruty a návnady, třpytky a ostatní nezbytné věci. Potom se každý ještě posilnil a pomalu se začali všichni odebírat k loďce, všichni do ní nalezli a až potom si vlastně každý uvědomil, že je loďka plná a že vlastně každý chce jet první a začali se hádat, kdo by měl být první a všechno by to skončilo rvačkou, kdyby Franta nespadl do vody a nezačal se topit. Tak ho vytáhli a vypracovali smlouvu novou, na níž bylo napsáno:
Dnes pojede na lodi podle losu první Alfons, po něm pojede Franta, po něm Pepa, Josef, Tonda a nakonec Lojza. Zítra bude první Franta, pak Pepa, Josef atd. a poslední bude Alfons. A tak pořád do kolečka.
Všichni smlouvu podepsali a potom si užívali sluníčka a dobrého úlovku a za pár týdnů už si na smlouvu nikdo ani nevzpomněl.
Martin Matyáš